El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé
7. září 2014 jsem se vydal, abych znova prošel touto zázračnou cestou. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Čtvrtek, 18.09.2014., 11. den: Granón - Villafranca Montez de Oca, 28 km
Ráno jsme k snídani dostali suchary, margarín a džem. Taky nic moc ale především kvůli mizerné večeři jsem pak hodil do truhly pro příspěvky jen několik málo mincí. Krátce po sedmé jsem byl hotov a čekal na Evu u východu z kostela. Nevím, co ještě dělala (asi něco, jako obvykle zase hledala) a tak jsme spolu vyrazili až v 7:45. V krátkém sledu jsme pak prošli více městečky a vesničkami (Redecilla del Camino, Castildelgado, Viloria de Rioja, Villamayor del Río). Po nějaké době jsem nasadil svižnější tempo a Evu nechal za sebou, dostihl Brendu. Ta včera večer v kostele, při večerním rozjímání tak hezky zaspívala píseň Amazing Grace, že mnr až zamrazilo. Tentokrát jsem začal já zpívat Johnnyho Cashe, naštěstí se připojila a hned to znělo mnohel lépe :-).
U jednoho z domků, osaměle stojících za vesnicí Villamayor del Río, byla lavička. Tam jsem se usadil, abych počkal na Evu, jelikož cesta do Belorado, dalšího města na trase, byla již o hodně delší a nechtěl jsem ji nechat jít samotnou. Během čekání, jsem si na římse jednoho domu všiml lžíce, jejíž rukojeť kdosi, kdoví proč, stočil do několika spirál, až k samotné lžíci. Ač v tomto stavu byla takřka nepoužitelná, přišla mi náramně vhod. Někde cestou jsem totiž zanechal svou vidličku kombinovanou se lžící, bez níž by se mi mé oblíbené konzervy s mušlemi jedly velmi těžko. Tuším, že to bylo v albergu v Los Arcos, patrně v kuchyni, která byla v jiné budově než noclehárna a tak jsme se tam kvůli tomu či onomu stále courali sem a tam. Dokud Eva nedorazila, snažil jsem se střenku lžíce vyrovnat. Bez nástrojů to šlo dost těžce ale nakonec zbyla už jen jediná spirála a to už bylo konečně tu lžíci za co uchopit. Jak se později ukáže, takovéto ztráty a nálezy patří také k malým zázrakům Camina i když já je považuji pouze za čirou souhru náhod.
Eva nakonec dorazila a odtud jsme šli už spolu. V Belorado jsme nakoukli do kostela pod vysokou skálou a pak si na hlavním náměstí sedli na kafe. Ve stinném parku před Tosantos jsme se zastavili napít, voda je tam chutná a příjemně chladná. Cestou kolem nás projela dvě auta, z nichž poutníkům rozdávali cedulky s informacemi o noclehárnách ve vesnicích Villambistia a Espinosa del Camino. Vzal jsem si obě ale doufal jsem, že se dostaneme dále. Když jsme pak spatřili schátralý alberg v Espinoze, pokušení o dřívější zastavení nás definitivně přešlo. Ve Villambistii jsme se ten druhý alberg ani nepokoušeli vyhledat. Čekalo nás Villafranca Montez de Oca, kde je výborný alberg v Hotelu San Anton Abbad.
Poslední úsek cesty lemovaly ostružinové keře a těm jsme nedokázali odolat. Tušili jsme, že bychom si měli pospíšit ale každých deset-dvacet metrů jsme se museli zastavit, tak nás ty zralé lesní plody vábily. Do města jsme nakonec dorazili nepříliš pozdě (15:15). V San Anton Abbadu sice volná místa ještě byla ale už jen ta dražší, za 10 eur. Vrátili jsme se k městské noclehárně za 5 eur, která taky není nikterak špatná. Je čistá, prostorná a dobře vybavená. Jen je to taková velká škatule, stojící přímo vedle hlavní silnice. Minule jsem tu měl menší aféru s hospitalerkou, starší ženou, která s námi tehdy zacházela, jako bychom byli na vojně. Jádrem konfliktu bylo to, že jsem se odmítl podřídit jejím nesmyslným rozkazuům, kterými určovala, kam si kdo má lehnout. Tentokrát byla překvapivě milá, asi si mě nepamatovala. Poté, co jsme se ubytovali šli jsme ještě spěšně nakoupit nějaké potraviny. Dobře jsem si pamatoval, že tu o ně vloni byla dost nouze. Pivo, jogurt, sardinky, to všechno bylo. Chleba jsem ale získal jen díky tomu, že jeden poutník svůj nákul na poslední chvíli přehodnotil a jednu veku vrátil zpět.
Tak jako před rokem i letos mnozí plánovali zítřejší etapu plní nejistoty. Její první polovina vede totiž lesem, je dost hornatá a nocleháren není po cestě mnoho. Přesněji řečeno, je jich dostatek ale jsou příliš blízko (San Juan de Ortega, Agés a Atapuerca), méně než 20 km. Na druhou stranu do Burgosu je to téměř 40 km. Vloni jsem tam došel ale usoudil jsem, že pro Evu by to bylo moc. Vloni, poté, co jsem sestoupil z návrší za Atapuerkou jsem před jednou malou vesničkou procházel kole vyřazeného autobusu, na kterém byly informace o nedalekém albergu. Tenkrát jsem mu nevěnoval příliš velkou pozornost a proto o něm nic nevím. Tato vesnička je ale v rozumné vzdálenosti a proto jsme vsadili vše na tuto kartu. Jinak již od rána bylo citelně chladno a celý den vál silný vítr, jak jinak, než z protisměru.
Nejen dnes a od prvního dne jíme po cestě hodně ovoce. Hlavně hrozny a ostružiny, zrají tu ale i fíky, trnky a občas pojídáme i květy kopru, které jsou dobré proti žízni. Oproti loňské cestě mám přesně jednodenní skluz ale zatím nehrozí, že bych do Santiaga nedorazil 8. října. Toto je termín setkání domluveného s pětičlennou skupinou známých, kteří se ke mně chtějí připojit na poslední třídenní úsek pouti ze Santiaga do Muxíe. Včera večer, po dlouhém telefonování si Eva zapomněla dobít mobil a proto jsem se tento den snažil tím svým pokaženým fotit na slepo trochu více.